Historie Absintu
Absint jako lék
První zdokumentované lékařské použití pelyňku, který je nejdůležitější ingrediencí absintu, bylo zaznamenáno na Ebersově papyru, což je nejstarší zachovaný lékařský dokument pocházející z Egypta, přibližně z roku 1552 př. Kr. Pelyněk je v souvislosti se svojí hořkou chutí zmíněn i na několika místech Starého zákona. Řecký matematik a filozof Pythagoras ze Samosu doporučoval listy pelyňku namočené ve víně jako prostředek pro zmírnění porodních bolestí; Hippokrates používal výtažky z pelyňku k úlevě při menstruačních bolestech a revmatismu. Slovo absinth zřejmě pochází z Řeckého výrazu pro pelyněk - apsinthion.
Historie absintu
Příběh klasického absintu se však počíná až v 18. století n.l. ve Švýcarsku. Recept by měl pocházet od doktora Pierra Ordinaira z města Couvet. Pravděpodobně roku 1792 byl absint patentován jakožto „lék na všechno“. Recept byl dále využíván sestrami Henriodovými, které absint prodávaly jako léčivý elixír. Jistý major Dubied pak od sester recept získal a roku 1797 založil vůbec první destilérku absintu Dubied Père et Fils, společně se svým synem Marcellinem a zetěm Henri-Louis Pernodem. Druhý lihovar byl ve Francii otevřen 1805 ve městě Pontarlier pod novým názvem Maison Pernod Fils. Pernod Fils zůstal ve Francii největším a nejlepším výrobcem absintu až do jeho zákazu v roce 1915.
Obliba absintu rostla během 40. let 19. stol., kdy byl absint podáván francouzským legionářům jakožto lék proti malárii. Legionáři s návratem domů přivezli i svůj návyk na absint, který se postupně začal prosazovat ve francouzských barech. V 60. letech 19. století byl absint ve Francii již natolik oblíben, že odpolední pátá hodina byla označována jako „zelená hodinka“, l’heure verte. V 80. letech, kdy masová produkce absintu nabírala na otáčkách, cena absintu prudce klesala, takže nápoj byl dostupný i chudším vrstvám. Absint v té době pila nejen vyšší třída, ale i bohémští básníci a malíři i baroví povaleči. Mezi 80. a 90. lety, kdy došlo díky parazitům k výraznému úbytku vinných rév, se stal absint ve Francii nápojem číslo 1.
Zákaz absintu
Kvůli této nadměrné konzumaci a ohrožení vinařů, kteří ve Francii vládli staletí, bylo jen otázkou času, kdy k zákazu tohoto nápoje dojde. Díky nedokonalým a patrně i podplaceným výzkumům na přelomu 19. a 20. století se všeobecně došlo k závěru, že absint je nebezpečná droga. Pravděpodobně se však jednalo o lobbyistický zásah vinařů, kteří díky levnému absintu přicházeli o obrovské peníze. Kvůli pokoutným výrobám absintu, které pro zabarvení přidávaly vysoce jedovaté látky, jež způsobovaly kolaps jater, se pak dále prohlubovala víra, že absint je sám o sobě nebezpečný.
Jedním z posledních hřebíčků do rakve byl Jean Lanfray, který 28. srpna 1905 zavraždil celou svou rodinu a poté se pokusil zabít sám sebe. Při ohledání místa činu vyšlo najevo, že Lanfray měl k ránu 2 sklenky absintu. To, že Lanfray vraždil až večer a měl navíc dalších sedm sklenic vína, šest sklenic koňaku a kávu s brandy, už rozvášněný dav nezajímalo. Na základě tohoto případu se ve Švýcarsku začala podepisovat petice na zákaz absintu, který byl nakonec oficiálně schválen. V roce 1906 byl absint zakázán i v Belgii a v Brazíli, v roce 1912 v USA a v roce 1915 konečně i ve Francii. Absint nebyl nikdy zakázán ve Španělsku, kam se přesunuli francouzští výrobci. Společnost Pernod, největší výrobce absintu, skončila svou výrobu absintu ve Španělsku v roce 1960. Další státy, kterých se zákaz nedotknul, byly také Velká Británie a Československo.
Absint v Čechách před a během První republiky
Současné bohémské absinty se ve své podstatě zakládají na tradici absintové náhražky z První republiky. Absint se v Praze konzumoval nejen v kavárně Slavia, kde dodnes visí dílo Viktora Olivy, Piják absintu, ale také v baru Daliborka na Praze 6, kam na absint chodili např. Jiří Wolker s Vítězslavem Nezvalem.
Nejznámějším českým absintem po pádu železné opony byl Staroplzenecký absinth (likérka L’or special drinks) a Hills absinth.